Hřbitov
Záhada na hřbitově
Dne 7. července roku 1945 se odehrál na pařížském hřbitově, který leží blízko Montparnasu, pohřební obřad za přítomnosti početného zástupu pohřebních hostů.
Později uváděné údaje hovořily o sto šedesáti civilních a patnácti vojenských osobách. Kněz, který kázal nad rakví zesnulého, pořídil dodatečně jejich jmenný seznam a poslal ho po papežském nunciovi do Říma.
Spisovatelka Flemingová (47) pohřbívala svého jediného syna. Ovdověla před jedenácti lety a nyní přišla i o syna. Manžel paní Flemingové a pak i třiadvacetiletý syn zemřeli na tuberkulózu.
Rodinný hrob Flemingových ležel asi padesát stop od hrobky význačného francouzského mořeplavce a zámořského objevitele, Dumonta D´Urvilla a v uvedeném roce jej obklopovaly rozbujelé vějíře několika nádherných tisů.
Utrpení paní Flemingové bylo bezbřehé. Nešťastná žena padla před zejícím hrobem na kolena a doslova se plazila k jeho otvoru. Její přátelé z pařížské bohémy nešťastnici uklidňovali a snažili se, seč mohli, aby jí zabránili v pádu do hlubiny syrově páchnoucí země.
"Bože, pomoz mi,"útrpěla paní Flemingová.
Kněz Pierre-Maria Péri byl zcela bezradný. Rakev stála na márách dva metry vedle hrobu a on nemohl dát pokyn mužům v černých oblecích, aby ji pozvedli a položili k dřevěnému podstavci, stojícímu těsně vedle jámy. Na levé straně ležela hromada hlíny, napravo klečela paní Flemingová. Několik mužů v uniformách, váleční přátelé zesnulého, učinili chabý pokus, aby paní Flemingovou zvedli ze země a poodnesli ji kousek stranou.
"Ne, nedovolím, abyste ho pohřbili!" zvolala hystericky paní Flemingová. "Je to můj syn..." Vymkla se jim a znovu padla na kolena.
"Bůh dal, Bůh vzal," řekl kněz. "Nepřísluší člověku, aby se bránil jeho vůli."
"Nedovolím," zaštkala žena tak usedavě, že se mladí důstojníci stáhli zpátky. Z nedalekých ulic zazníval zvuk aut a sílícího dopravního ruchu. Slunce už stálo vysoko a zakusovalo se do černých šatů pohřebních hostů. Novinář Renald, který hosty vyfotografoval, neměl natolik silný žaludek, aby pořídil snímek tváře zmučené a zoufalé ženy. Vyšel proto z chumlu diváků a zmizel za náhrobními kameny.
Paní Flemingová stála na svém a nikdo jí nemohl pohnout, aby dala souhlas ke spuštění rakve do hrobu.
Vtom se ozval zvuk tichých kroků, po hlavní hřbitovní cestě směrem od Montparnasu přicházel mladý sympatický muž v uniformě. Kráčel svižně a lehce a optimisticky se usmíval do slunce. hřbitovní hlídač monsieur Plessis si mladého muže dobře zapamatoval právě pro neuvěřitelnou radost, která se mu zračila ve tváři.
Na ramenou nesl distinkce nadporučíka, čepici držel v podpaždí, na hrudi mu visely stužky řádů, svědčící o příslušnosti k osvobozenecké armádě de Gaulla, jež vstoupila do Paříže před více jak rokem pod vedením generála Philippa Leclerka.
Mladý důstojník svíral čepici a prodíral se davem. Přihlížející žasli a někteří z nich se rozechvěli hrůzou. V mladém a zdravě vyhlížejícím důstojníkovi poznávali Henry-Louise Fleminga, důstojníka, který strávil několik let v těsné de Gaullově blízkost, muže, jenž před čtyřmi dny zemřel ve vojenské nemocnici po těžkém chrlení krve a který měl ležet v rakvi. V drtivé většině poznávali syna paní Flemingové, usedavě naříkající pro jeho smrt.
Nadporučík Fleming se neodolatelně usmál na nic netušícího kněze, který ho nikdy předtím neviděl, přistoupil k matce, pozvedl ji a něco ji zašeptal do ucha. Paní Flemingová hleděla jako ve snách. Zdálo se, a desítky očitých svědků to posléze na faře dosvědčily, že syna nepoznává, ale vzhlíží k němu jako k utěšiteli, jenž sestoupil z nebes. Naslouchala jeho tichým slovům a očividně to na ni působila jako balzám. Rozepjala kabelku, vyňala z ní kapesník a otřela si slzy. Vzlykla, ale pak sama povstala a uvolnila místo pohřebním zřízencům. Ti se pak už snadno zhostili svých povinností a položili rakev na bednění, na němž už ležela silná spouštěcí lana.
Mladík se usmál, pohladil paní Flemingovou po rameni a zamířil zpět k Monparnasu. Nikdo se jej nepokoušel zadržet, dav se bleskurychle rozestupoval, aby se důstojník, který nebyl žádným přízrakem, nýbrž člověkem z masa a kostí, nemusel nikoho dotknout.
Jediný kapitán Jacques Le Gentilhomme, Flemingův nejbližší přítel, se k odcházejícímu mladíkovi přiblížil a položil mu ruku na rameno.
"Henry, jsi to vskutku ty?" zeptal se.
Henry-Lous Fleming se na přítele pousmál, ale neodpověděl. Sňal jeho ruku ze svého ramene a zlehka ji přitom stisk, zrychlil krok, vstoupil mezi veřeje dokořán rozevřené brány, za níž vřel už klokot živé ulice, a zmizel z dohledu.
Nikdo ho nepronásledoval.
"Počkejte!" zvolal kapitán Le Gentilhomme.
Zřízenci zastavili práci a odložili na zem přichystané provazy. paní Flemingová byla zcela zahleděna do sebe a vůbec se už nezajímala o to, co se vedle ní děje. Jako by ji políbil anděl z nebe a vdechl jí svým polibkem osvobozující pocit zapomnění.
Le Gentilhomme nařídil zřízencům, aby sňali víko rakve, a nedbal přitom protestů kněze Périho. "Beru to na sebe," řekl kapitán, "a před úřady se to zodpovím."
Kněz učinil chabý pokus, aby mu v tom zabránil, ale kapitán jej beze všech cavyků odstrčil. De Gaullovi vojáci měli v těchto dnech ještě tak obrovskou autoritu, že se jim vůbec nikdo neodvážil vzdorovat. Jejich vůle nahrazovala velice často dosud chybějící zákon.
Snímání víka rakve zabralo čtvrthodinku, při níž pohřební hosté zírali se zatajeným dechem. Le Gentilhomme pracoval obratně svým nožem a uvolňoval šroub za šroubem. Nikdo se ani nepohnul, nikdo nepromluvil. Kouzlo zázračné chvíle obloudila všechny s výjimkou energického Le Gentilhomma.
Slunce pak náhle osvítilo tvář zesnulého. Bledou tvář s namodralými rty a posmrtnými kruhy pod očima. Tvář muže, který vskutku zemřel na tuberkulózu a před smrtí si mnohé vytrpěl. O totožnosti zesnulého nemohlo být pochyb, v rakvi ležel Henry-Louis Fleminh, válečný hrdina, jehož snímek a nekrology přinesly takové listy, jakými byly Défense de la France a Combat. na sobě měl vojenskou uniformu a řádové stužky, přesně takové, jaké desítky svědků spatřily na hrudi živého Fleminga.
Kněz Péri se pokřižoval a zavrávoral. I on už pochopil, že mrtvý je zcela totožný s mladíkem, který před několika minutami utěšil svou zoufalou matku.
"Bůh učinil zázrak, modleme se!" zvolal a padl na kolena. Společně s ním poklekli všichni pohřební hosté. Stát zůstala jen paní Flemingová, jejíž vysoká postava působila uprostřed klečících a modlících se jako stvol obilí stojící uprostřed posečeného lánu. Neplakala, její tvář se naopak rozjasnila úsměvem a dosud ochablá žena vztyčila hlavu.
Zřízenci se nedali už nikým pobízet, víko přišroubovali zpět na rakev a spustili ji do země.
Henry-Louis Fleming byl uložen do hrobu v dubové rakvi a byl zasypán hlínou. Užaslí pohřební hosté se bez jediného slova rozešli. Nikdo necítil potřebu diskutovat o zázraku, jehož se stal svědkem, ale každý jím byl nesmírně zasažen.
Paní Flemingová odmítla doprovod a odjela sama v přistaveném taxíku.
Když se jí posléze vyptávali, koho že to na hřbitově viděla a kdo k ní přistoupil, aby ji utěšil, a co jí onen dotyčný muž pošeptal, odpověděla: "Nic nevím, na nic se nepamatuji."